O rok starší a snad i moudřejší, vydali jsme se opět zimě naproti. Ano, zimě. V našich končinách už jsme si zvykli, že se zimní období skládá z pozdního podzimu a brzkého jara. Čekal na nás skvělý víkend v Karlově Studánce a my (já, Luďěk a Drahoš) jsme si ho náležitě užili. Snad i proto, vyrazili jsme už ve čtvrtek.

     Hned po příjezdu a ubytování, jsme v pravé poledne vyrazili na Bílou Opavu. Hned na začátku, nás předběhl jeden rychle chodící turista a tak jsme si řekli, že je cesta „asi“ schůdná a šli pořád dál. Zastavili jsme se až na rozcestí, kde se dělila cesta na modrou (horní) a žlutou (spodní). Z té horní šla dolů jedna dvojice. Do spodní byly vyšlapané jedny zaváté a dvoje čerstvé stopy, a to jen směrem tam. Bylo rozhodnuto. My všichni (tři) jsme chtěli zaznamenat i naše stopy tam, odkud se ještě nikdo nevrátil. Asi tak po 150 m jsme potkali dvojici, která šla proti nám. Bylo zřejmé, že vzdali a vrátili se. Pro nás to bylo jen dobře. Otevřel se před námi kus nádherné a netknuté zimní krajiny, plné dřevěných lávek, ledových rampouchů a sněhových čepic na kmenech spadlých stromů. Malinké vodopády nám vyhrávali do kroku a čas od času se nám cesta ztrácela zavátá pod sněhem. To už Drahoš nevydržel a nasadil nesmeky. Zbabělec. Tedy v tuto chvíli jsem si to já myslel. Přesto jsme se dostali až k Velkému vodopádu. Jen v jednom úseku, max. dvou úsecích a pak asi ještě jednou, pochopil jsem, že zbabělost nebyla to pravé pojmenování. Ve chvíli, kdy mě podklouzla noha a on mě vytáhl, věděl jsem, že to byla obava o naši bezpečnost, co ho vedlo k tomu, aby si nasadil železa. Díky Ti Drahoši. Jakmile jsme se vynadívali na vodopády, šli jsme dál a došli až na další rozcestí, kde se obě cesty opět spojovali dohromady. Rozhodli jsme se vrátit zpět do údolí a na chatu. Unaveni, ale šťastni, jsme si zašli na večeři a pak hurá na kutě.

     Druhý den na nás čekala obrovská výzva. Po vzoru našeho vojska, které tou dobou končilo svůj boj o přežití, rozhodovali jsme se my, zda pojedeme na Ovčárnu, kde padal sníh s deštěm a vítr se proháněl rychlostí 64 až 80 km/h anebo zůstaneme v údolí obdivovat místní architekturu. Adrenalin rozhodl a my se vydali otestovat své síly. U Ovčárny jsme nasadili sněžnice, zabalili se a hurá k Petrovým kamenům. No, hurá, to je trochu nadnesené. Plazili jsme se kolmo vzhůru proti větru, do tváří se nám zapichovali drobné ledové jehličky a z bundy stékala voda. Přesto přese všechno, zmoženi chladem a mrazem (pocitová teplota byla okolo -15 stupňů), dorazili jsme do cíle. Splnili jsme si tak další cíl, který posunul naše osobní hranice o pěkný kus výš. Cestou zpět se nám otevřela nádherná scenérie, kdy byl Praděd zahalen mlhou a mraky jako kdyby jen zlehka pohladili horu a honem rychle spěchaly do údolí zalitého raním sluncem. Tento okamžik nám dodal novou sílu. Vydali jsme se tedy ještě na chatu Barborku, dali si oběd a pak vycházkovým krokem zpět k autobusu a zpět na chatu zaslouženě odpočívat.

Na sobotu jsme měli jen jeden jediný cíl. Jít na oběd. Na tom by nebylo nic tak extra, kdyby ovšem nebyla cesta dlouhá 5 km a tou restaurací Švýcárna. Takže znovu na kopec a hybaj. Počasí bylo dnes nevlídné. Mlha kam se jen podíváš. Ale čeho bylo až až, to byly turisté. Po cestě nás předběhlo asi tak 20 turistů, 45 běžkařů, 6 lidí na sjezdovkách … Ano, a zvláštní bylo, to jsem ještě neviděl, že měli na skluznici nasazené jakési návleky z „tulení kůže“, které, jak říká Luděk, umožňují snadný pohyb do kopce. O to divnější to bylo, že jeli z kopce a ono to nejelo do doby, než je sundali. No jó, novoty. A těch, co šli proti nám, bylo ještě mnohem víc. Značně hladoví jsme dorazili do cíle cesty a ejhle. Fronta na jídlo až ven a restaurace plná. Drahoš oznámil, jdeme pryč, najíme se jinde. A já na to, nikam, šli jsme sem kvůli jídlu, tak se najíme. A tak tedy jo. Ve frontě jsme nakonec dlouho nestáli a i když nás předběhlo několik Poláků se slovy, já nejím. Dostali jsme jídlo a měli si kam sednout. U památníku horolezců, kteří se nevrátili z hor, Luděk zavzpomínali na kamarády a vydali se zpět na Ovčárnu a pak na chatu.

Neděle, odjezd domů. Co bych jen napsal. Pokaždé, když člověk opouští místo, na kterém mu je dobře, má pocit, že by tu nejraději zůstal. V tomto jsme to měli lehčí, neboť ranní déšť nás ujistil, že tu začíná vzduch vonět jarem. Stavili jsme se ještě pro vodu k prameni a pak hurá na Svatý Kopeček. Cesta ubíhala rychle, prohlédli jsme si basiliku, dali si oběd a za nedlouho byli v pořádku zpět doma u svých rodin. Samozřejmě se těšíme na příští rok, co nám přinese nového.

Petr