Rok se s rokem sešel a my se opět vydali na Praděd. Říkali jsme si, copak nového
tam na nás může čekat, zdali vůbec budeme schopni vidět něco jiného. Ano, jsme toho schopni. Abychom tomu pomohli, zvolili jsme poněkud jinou trasu autem a protože to šlo dobře a my se kochali zasněženou krajinou, ani jsme nezpozorovali, že se začalo stmívat. Chtěli jsme dorazit za světla a proto jsme požádali paní v navigaci, aby nám našla nejkratší cestu. No, zkratka sice byla obtížně sjízdná, ale o to nám to trvalo déle. Co se může člověku honit hlavou, když vidí jak auto vjíždí do půl metru vysokého sněhového jazyku. Jediný kdo promluvil, byl řidič Luďa. Prohlásil velmi stručně, "tak jsme dojeli!". Naštěstí jsme měli s sebou připravený písek a lopatu, tak jsme se pustili do vyhrabávání auta ze sněhu. Už už to vypadalo, že to je, když v tom, jako anděl z nebe, přijel polesný v Dusterovi. Nebýt jeho pomoci,
trvalo by nám překonání této zkratky ještě o mnoho déle. Podle rady jsme se vydali na udržovanou silnici a bezpečně dorazili do cíle. Tím byl Ludvíkov a chata Danuše.
Na druhý den ráno jsme se vydali na Praděd. A udělali jsme dobře. Zatímco v údolí sněžilo a byla mlha, nahoře se to střídalo jako na apríla. Co lepšího by jsme si jako fotografové mohli přát. Vydali jsme se tedy vstříc novým dobrodružstvím a jako cíl jsme si zvolili vrchol nejvyšší. V restauraci na Pradědu jsme se usušili, zahřáli a naobědvali, abychom měli sílu na zpáteční cestu. A protože už i vykouklo sluníčko, hora nám vykouzlila nádherné scenérie. Domů jsme se dostali až se setměním a to značně unaveni a ošleháni ledovým větrem.
Ranní budík nás katapultoval z postelí a ti co ne a ne vylézt, nedokázali odolat našemu šramocení, vaření kávy a blikání světly, že se nakonec rádi přidali ke snídani. Venku sněžilo a tak jsme namísto Bílé Opavy zvolili Zlaté Hory. Je až s podivem, jak odlišně vypadala krajina pouhých 20 km severněji. Sníh byl vidět jen na vzdálených kopcích a nebo sem tam na severních svazích. Přesto na nás město dýchlo atmosférou starých časů. Na hlavní ulici stály domy starší více než 300 let, kostel a hřbitov s nádhernou hrobkou a
téměř rozbořený kostel sv. Rocha. Klíčovou dírkou jsme mohli vidět zbytky oltáře a výmalby.
Naše další zastávka byla na Rejvízu, kde jsme se zašli podívat na Velké mechové jezero. Opět nám byla průvodcem nádherná zasněžená krajina. Přesto že jsme z jezírka nic neviděli, nelitovali jsme této cesty. Začalo se stmívat a byl čas se vrátit zpět na chatu Danuši. Po cestě nám sluníčko ještě naposledy vyčarovalo
nádhernou scenérii a když jsme přijížděli do Ludvíkova, bylo vidět, že zde napadly nejméně 2 cm nového sněhu.
Poslední, odjezdový den jsme my měkkosrdcatí nechali naše spáče spát o cca 15-20 minut déle. Uznejte sami, kdo se na ně měl dívat. Po snídani jsme si sbalili věci, poklidili po sobě a tradá do Karlovy studánky. Čekal nás výšlap na vyhlídku zvanou Rolandův kámen. Dnes jsme byli první, kdo zdolal tento vrchol, na kterém se tyčí obrovský kříž. Byl to nádherný pohled
na mlhu, která se prodírala údolím, stoupala k mrakům a čas od času se rozevřela a ukázala co je za ní. Ještě podpis do návštěvního bločku a hurá zpět k Bílé Opavě. I když, zde jsme se jen podívali na zhruba půl kilometrový úsek a protože světla moc nebylo a ani rampouchy ve vodě ne, otočili jsme se a šli si projít Karlovu Studánku. Nejprve umělý vodopád, pak park, altán s pramenem, až nakonec tryskající pramen. Zde jsme jen zavzpomínali na loňskou 6m vysokou ledovou homoli, při pohledu na zcela rozmrzlé jezírko.
Celý výlet za fotografií by se dal shrnout v jedné větě, tedy povedený a nádherný. Za to je potřeba poděkovat všem, kteří se na jeho přípravě podíleli. Škoda jen, že nás nemohlo být více, ale tak to prostě bývá. Jednou nemůže ten, jindy onen, důležité však je tyto akce připravovat a společně prožívat s těmi, kteří se jich zúčastní. Copak nás asi čeká dalšího, už teď se všichni moc těšíme.
Petr Kudláček
Rok se s rokem sešel a my se opět vydali na Praděd. Říkali jsme si, copak nového tam na nás může čekat, zdali vůbec budeme schopni vidět něco jiného. Ano, jsme toho schopni. Abychom tomu pomohli, zvolili jsme poněkud jinou trasu autem a protože to šlo dobře a my se kochali zasněženou krajinou, ani jsme nespozorovali, že se začalo stmívat. Chtěli jsme dorazit za světla a proto jsme ...
