Je to už 7 let co se pravidelně začátkem roku vydáváme za pořádnou zimou do Jeseníků. I letos to nebylo jiné a opět jsme zvolili Karlovu Studánku. První den jsme se ubytovali, dali si oběd a po poledním klidu jsme zjistili, že už se setmělo a pomalu, plíživým tempem, se blížila doba, kdy bylo nutné se začít připravovat na další část dne, tedy večeři. Uff.

     V pátek jsme se šli protáhnout na malou okružní vycházku. I když nebylo počasí ideální, mrkli jsme se, jak to vypadá u Bílé Opavy a pak jsme šli ke skále Rolandův kámen. Vyhlídka to pravda byla náramná, s výhledem asi 20 m, ale toho sněhu a ty nafoukané stromy, no prostě nádhera i s mlhou. Cestou dolů jsme minuli sjezdovku a lázeňskou kolonádou prošli až k vodopádu u Huberta. To tedy byla naše cesta Petra a Luďka, Drahoš šel poněkud delší trasou na protilehlém kopci až k Ludvíkovu a zpět. Sešli jsme se až na chalupě. Připravili jsme si plán na druhý den a zalehli do postele.

     Ráno jsme vstali brzy a vyrazili autobusem na Ovčárnu. Jestli se nám včera zdálo 20 metrů málo, tak dnes to bylo o dost méně. Konec konců, sami posuďte ve fotogalerii. První, co bylo nutné udělat, bylo nazutí želez na boty, abychom neklouzali po zledovatělém sněhu. Vydali jsme se směrem k chatě Barborka a odtud po turistické značce kolem Bílé Opavy, zpět do Karlovy Studánky. Bylo sice nevlídno a mlhavo, ale zimní krajina a hromady sněhu, nám ukázaly, jak je na horách krásně, za každého počasí.  Šli jsme kvůli vlastní bezpečnosti horní cestou, která byla plná krásných výhledů do údolí. I sníh byl krásný, tu stopa, tu dírka od …., tu podpis Luďa, což je mimochodem populární jméno, protože jsme ho viděli hned několikrát. Bezpečně jsme se dostali zpět na chalupu, zašli si na večeři, večer promítli fotky a těšili se na další den.

     Nedělní ráno, bylo jak vymalované z pohádky Josefa Lady. Slunce, modrá obloha a – 12°C nás vytáhlo za fusakle z postele a jen jsme se nasnídali, už jsme mazali fotit tu nádheru. No posuďte sami. Samozřejmě, že jsme se museli vydat opět na Rolandův kámen, tentokrát s výhledem až na Praděd. Sníh nám pokřupával pod nohama a sluníčko vykouzlilo krásnou atmosféru zimní krajiny. Fotit se dalo prakticky cokoliv, co jsme uviděli. Od celků, až po detaily sněhu. Najednou koukáme, že je čas oběda a kde jinde, než tradičně, tedy v restauraci Hotelu Džbán. Mimochodem, kdo by měl cestu kolem, vaří zde opravdu výborně. A je tu čas odjezdu. Sbalili jsme si naše ranečky, sluníčko se chvílemi schovávalo a my vyrazili domů. Abychom si zimu ještě i cestou trochu užili, vzali jsme to směrem na Sovinec. Stromové aleje nad hradem, byly zcela pokryty ledem. I na těch nejmenších větvičkách bylo několik centimetrů ledu. Před námi se objevil hrad a jako mávnutím kouzelným proutkem, za ním nebyl žádný led a dokonce ani sníh. Vrátili jsme se zpět do jarního počasí, které vládlo v nížinách.

     Byly to kouzelné čtyři dny, plné nejrůznějších nálad počasí, které v nás zanechaly kousek krásy přírody a my se už zase těšíme na příští rok. Kam to bude, to ještě nevíme, ale určitě to bude za sněhem a pořádnou zimou.

Petr, Luděk a Drahoš