A je to tady. Naše parta vyrazila opět na pánskou jízdu, tentokrát dokonce bez ženy, a cílem se nám staly Jizerské hory. Jenže, jak to tak bývá, cesta je dlouhá a o pěkná místa v naší krásné zemi není nouze.

První zastávkou se stalo město Hořice. Kdo z Vás si myslí, že to bylo kvůli trubičkám (Hořické trubičky), tak se nemýlí. Pravdou ale je, že jsme se stavili i na výstavu kamených soch na sochařském sympóziu, které je možná i mnohem známější než trubičky a kterému dominuje Riegerův obelisk. Zastavili jsme se i u Masarikovy věže samostatnosti.

Cesta byla dlouhá a tak jsme popojeli o kousek dál a to na hrad Pecka. Asi nejvíce nás zaujala cedule o zákazu žebroty a funkční orchestrion. Zejména dotaz průvodkyně, co to bylo za skladbu?. No, že to byla hymna, to si netroufl říct nikdo z celé výpravy. Takže asi tak o kvalitě a ladění orchestrionu.

Potřetí jsme zastavili už přímo u Penzionu Podkůvka v Kořenově-Polubný. Ubytování bylo luxusní, takže jsme si odložili a "mazali" na obhlídku okolí, abychom se seznámili s vzebrubným plánem vesnice. Nutno podoktnout, že některé orientační body jsou mírně matoucí, jako třeba Václavíkova studánka, která ve skutečnosti je turistické odpočívadlo (bez studánky). A protože nejsme zastánci konvenčních stylů, vydali jsme se cestou necestou na vrchol Dlouhá skála. Rozhled tu byl panečku božský. Všude okolo byly stromy, stromy a stromy. Ale i tak, jsme nelitovali. Stará rozpadlá chatrč, a zapadající slunce nám stačilo, abychom pořídili pár krásných snímků z tohoto místa. A to už byl čas, jít zpět na večeři (kachnu) a do hajan.

Ráno se vydali Luděk s Drahošem na obhlídku obce. Kdo by řekl, že zde ještě mají "JRD MIER" se srpem a kladivem. Lze jen dodat, že stav budovy byl přímo úměrný době, ve které cedule vznikla. Po snídani jsme vyrazili do osady Jizerka. Tato památkově chráněná vesnická zástavba je unikátem, který jinde nespatříte. My jsme si ho užili dokonale. Prošli jsme také stezku přes jizerské rašeliniště zpět jsme to vzali po proudu Jizerky. Kaskády které jsme viděli nás doslova pohltili ( i s borůvkami). Cestou kolem vrcholu Bukovec, jsme jich našli spousty. A protože jsme se na dohled přiblížili státní hranici s Polskem, vzali jsme nohy na ramena a po pytlácké stezce jsme pelášili zpět do osady.

Po dobrém obědě následoval přesun do Harrachova. Čekaly nás tady Mumlavské vodopády. Jen těch tůůůristů by mohlo být méně, ale i tak jsme si zde pár krásných snímků pořídili. A abychom si odpočinuly od davů lidí, čekala nás poslední dnešní zastávka Rozhledna Štěpánka. Zde už byl rozhled, na ten boží svět, jak se patří. Neschovala se před námi ani Sněžka. Zajímavostí tohoto místa, byl i Kamenný Maltézský kříž, pravděpodobně největší v ČR. Po vydatné večeři (kachna), jsme šli nabrat sílu na příští den.

Ráno jsme s elánem vyrazili na vrchol Jizera vysoký 1122 m.nm. Elán se pomaloučku vytrácel se stále táhlejším stoupáním. Ve chvíli, kdy jsme již neviděli, neslyšeli a už vůbec nešli, ale plazili se, najednou tu byl vrchol. To Vám byla podívaná. Byli jsme tam první, hned po těch dvou, co už tam stáli (asi od večera). Jizerské hory nám ležely u nohou. Cestou dolů jsme se stihli seznámit s děvčaty, jenž vláčeli na krku fotoaparáty a kráčeli vzhůru na vrchol, pak jsme se minuly se skupinou invalidů, cyklistů, kočárků a běžců, až nám bylo divné, jak to zvládnou až na vrchol oni. Cestou jsme nezapomněli udělat foto u pramene Bíle Smědé.

Jak moc jsme se mýlili, když jsme si šli oddychnout na prohlídku hradu a zámku do Frýdlantu.

Tento bezesporu nádherný hrad má jedno velké tajemství, které nezjistíte, pokud

 tam nepřijedete. Chcete ho znát? Tůůůůůdle. Nůůůůůdle. Co by jste asi čekali, od 90ti minutové prohlídky, že! A tak po náročném dni, spokojeni a plni dojmů, vyrazili jsme na Penzion, kde na nás čekala bohatá večeře (kachna). A po večeři, kdy si kolegové zalehli k fotbalu, šel jsem fotit kýčovitý západ slunce.

Poslední den byvá vždy trošku nervózní, a tak si všichni dva mí spolubydlící, zabalili již dvě hodiny před odjezdem. Po snídani jsme se rozloučili a vyrazili směren na Hrádek u Nechanic. Zde jsme si prohlédli zámek a poobědvali. Pak už nás nic nezastavilo (kromě Hořických trubiček) a hnali jsme se s větrem o závod domů k rodinám.

Co dodat na závěr. Předně, že se nám prodloužený víkend vydařil a že je škoda, že nás nemohlo být více. Také už Víme (Drahoš), že večeřet každý den kachnu, není úplně dobrý nápad. Ještě že my ostatní, jsme se dokázali rozhodnout i pro jiná, kvalitní, tradiční, krajová a hlavně výborná jídla. Tak tedy, hurá na prohlížení fotografií.

Petr Kudláček