S podzimním počasím, barevným listím na stromech a mlhou vznášející se údolím, vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. Prostě jen tak si užít podzim. A kam jinam než do námi oblíbeného Doubravníku. Tentokrát však i s ubytováním.

     Začíná den první: ráno vykouzlilo mlhu, teploměr pod bodem mrazu a sluníčko svítící na jasné obloze. Jen jsme vyjeli, už jsme stavěli. No, fotografové...

     „To bude dlouhá cesta.“ A protože byla mlha v údolích, vydali jsme se horní cestou po kopcích. Nejdříve jsme se zastavili u viaduktu v Dolní Loučce - ten jsme našli - vlastně nenašli, protože byla mlha hustá tak, že by se dala krájet. I tak jsme ale objevili spoustu věcí k focení. Z mlhy vykukoval vysílač jako maják v tichém mlžném moři. „Popoplujem“, ozvalo se - tudíž jsme se přesunuli na další místo. Čekala na nás vyhlídka v obci Husle. Odtud jsme viděli krásně na kapli na Bozince, která stráží nad Doubravníkem.

     Bylo na čase přemístit se na oběd do naší oblíbené restaurace pana Sedláčka. Zde jsme se také sešli se všemi ostatními. Když jsme se ubytovali, vyrazili jsme na okružní cestu podzimně zbarveným Doubravníkem.

     Na druhý den nás čekalo brzké vstávání, abychom stihli východ slunce. Opět se potvrdilo, že fotografie je o síle okamžiku. A i když se žádná mlha neobjevila, východ slunce byl nádherný a připravil nám nezapomenutelné zážitky.

     A hurá na snídani. Na stolech nachystaný raut byl dost výmluvný. Nikdo hlady neodejde. Aby toho nebylo málo, připravili jsme si ještě malé překvapení v podobě narozeninového dortu. Takže Boženko (Bobino), ještě jednou, vše nejlepší.

     A co bylo dál? Čekalo na nás malebné údolí řeky Svratky. Vydali jsme se na Prudkou. První, co jsme potkali v nádherné podzimně zbarvené krajině, byla stará dřevěná lávka. Lávku s dvojitou věšadlovou konstrukcí postavil v roce 1899 tesařský mistr Jan Nejez ze Železného. Je dlouhá 33 m, krytá svislým opláštěním a sedlovou střechou. Patří mezi kulturní památky, v roce 2020 prošla kompletní rekonstrukcí. Dál už byly jen krásné podzimní scenérie. Narazili jsme i na malý vodopád.

     Po obědě jsme se rozhodli navštívit Galerii z ruky v Křížovicích. A nejen to. Čekala na nás i vyhlídka na Doubravník z kopce Vinohrad (529 m). Naše první zastávka však byla v Černvíru. Zdejší dřevěný krytý most přes řeku Svratku pocházející z roku 1718 je nejstarší svého druhu na Moravě. Most je dochován v původním stavu s výjimkou šindelové střechy, která byla v roce 1971 kompletně zrekonstruována. Délka mostu je 32 metrů a šířka 2,6 metru.

     Galerii v Křížovicích jsme si prohlédli jen z venku, a pak vyrazili na kopec. A že bylo co fotit, dokazují snímky ve foto galerii. Jedna věc nás ovšem nemile překvapila. Na kopci Vinohrad stával kamenný vytesaný kříž. Bohužel, už nestojí. Co se s ním stalo zatím nevíme. Vydrželi jsme zde až do západu slunce.

     Nový den, nová dobrodružství a nové zážitky. Čekal na nás východ slunce nad Sejřkem a poté hrad Pernštejn a jeho malebné okolí. Hrad se majestátně tyčí na skalním ostrohu, jako by čas šel kolem něj, neboť je zde v původním stavu již více jak 800 let. A jak tento den pěkně začal, tak i pokračoval dále bohatou snídaní. Až jsme si dost odpočali, vyrazili jsme směrem na Lomnici. Rozhodli jsme se ji fotit z dálky. Hned při příjezdu na první lokalitu jsme měli možnost pozorovat skupinku srn. Chtěli jsme si je i vyfotit, ale vítr byl tak silný, že to ani stabilizátory neustabilizovaly. Když už jsme byli na místě, zjistili jsme, že je město ponořené v oparu, a tudíž ho musíme fotografovat z protilehlého kopce. Ještě než jsme odjeli, vyfotili jsme si krásný solitérní strom, oblečený v podzimním hávu.

     „Já mám hlad,“ ozvalo se z fotoklubáckého hnízda. A bylo vidět, jak hladové krky natahující se k nebi, polkly slinu. A opravdu. Čekal nás oběd - tentokrát z vlastní kuchyně. Restaurace byla uzavřena, takže jsme se pustili do grilování výborných ivančických špekáčků. Mňam.

     Odpoledne jsme se usadili na faře - hned vedle kostela, kde jsme si rozložili vše potřebné pro focení zátiší. Jindra s Chrudošem zajistili techniku (díky vám, chlapci) a svým dílem jsme přispěli i my ostatní. Šlo o různé nádoby a předměty na vytvoření jednotlivých kompozic. Celé odpoledne jsme tak porůznu otrhávali, upravovali a aranžovali větvičky, kytičky a plody všelijakých keřů.

     Venku se setmělo, foukal vítr a bylo zcela jasno, takže jsme se vydali nad Sejřek na kopec, abychom si vyfotili hvězdy. Ačkoliv jsme byli jen dva, náramně jsme si užili pohled na jasnou oblohu. Hned nad hlavou se nám rozlila mléčná dráha a velký vůz těsně nad horizontem, jakoby chtěl sjet k nám do údolí. A protože snímací čas byl 30 minut, úplně nám stačilo pořídit tři fotky. A pak rychle do hajan, odpočnout si na příští den.

     Den další, den poslední. Ano, je to tak. Čekal nás pouze odjezd domů. Vyrazili jsme hned po snídani, abychom si ještě naposledy užili focení nádherné krajiny Hornosvratecké vrchoviny. Nejdříve jsme se zastavili na vyhlídce u Doubravníku, dále u kostela a železničního viaduktu v Dolní Loučce.

     A to je konec. Prožili jsme nádherný podzimní fotovíkend, plný překrásných barevných scenerií a hlavně mezi přáteli. Co dodat - snad jen, že ti co nebyli, mohou se již nyní nahlásit na jarní Doubravník v termínu 6.- 8. května 2022. Počet míst je omezen, tak neváhejte. Jen počítejte s tím, že máme k dispozici pouze 4 třílůžkové pokoje. Ale to asi nebude žádný problém.