A protože už jsme dlouho nikde nebyli, zajeli jsme se podívat do švýcar. Tedy správně do Českého a Saského Švýcarska. Cestou jsme se zastavili na prohlídku obce Filipov. Ubytování, ač nebylo z nejluxusnějších, jsme měli přímo v Jetřichovicích doslova pár kroků od skal. Hned po ubytování jsme se rozhodli (podle plánu), že si zajdeme na prohlídku Dolského mlýna. A že to byl dobrý nápad, jsme si ověřili hned po příchodu na místo, neboť zde se právě chystaly kulisy na natáčení velkofilmu o Janu Žižkovi. Také jsme se dozvěděli, že další dva dny bude mlýn uzavřen.

     Ještě než jsme odešli, zlákala nás Kamenická vyhlídka nad mlýnem. Cesta sice byla do kopce, ale ukazatel hlásil půl kilometru a to se dalo zvládnout. Jaké však bylo překvapení, když se po půl kilometru objevil ukazatel na rozcestí a hlásil ještě dalších 400 metrů. No, zde zřejmě Klub českých turistů měřil jiným metrem. Výhled to byl ale nádherný. Podzimní listí nás doslova pohltilo.

     Na první den toho bylo až až. Čekala nás večeře ve Švýcarském dvoře a pak už jen odpočinek na ráno. V plánu jsme měli Velkou a malou Pravčickou bránu.

     Je ráno a nikomu se z vyhřáté postele nechce. Ovšem po zaznění kouzelného slova „Snídaně je na stole“, vlila se nám energie do žil. Kdo by nechtěl zažít ve Švýcarsku švédský stůl a přitom stát nohama v Česku. Po vydatné snídani jsme popojeli autem do Hřenska a odtud už dále po svých na Sokolí hnízdo a Velkou Pravčickou bránu. Jen jedna z nás se rozhodla zůstat a kreslit zážitky z předchozího dne. Cestou jsme odbočili k Jeskyni českých bratří a chvíli na to, se před námi objevila brána, zahalená do podzimních barev. Obešli jsme ji a vyfotili ze všech stran. Okouzlující byly výhledy do všech údolí, plných skal různých velikostí a tvarů.

     Po návratu k autu jsme se přesunuli k výchozímu bodu cesty k malé bráně do Vysoké Lípy. V Mezní Louce jsme si dali oběd a když jsme chválili kuchaře a obsluhu, dozvěděli jsme se, že jsou také od nás z Moravy. Nechali jsme si tuto cestu po obědě, protože jsme se domnívali, že bude snazší. Omyl. Cestou, stále vzhůru, necestou po žebřících a schodech jsme minuli Loupežnický hrad Šaunštejn a na pokraji svých sil, dosáhli cíle cesty. Rozhled tu byl vskutku strohý, a proto jsme se po cestě zpět, vyšplhali i na vrchol hradu. Zde už bylo na co koukat a také co fotit. Po náročném dni, nás čekala zasloužená večeře v restauraci Praha.  Někteří z nás usínali už v sedě a tak nezbylo, než jít na kutě.

     Ráno se opakoval rituál z předchozího dne a jen co jsme se posilnili, čekala nás Naučná stezka Jetřichovické skály. Zatímco my všichni jsme šlapali směle dál a dál, jedna z nás se rozhodla jíti oklikou přes Falkenštejn. Byla to taková zkratka do kopce a z kopce, tzn. Že jsme se za nějakou dobu opět sešli a pokračovali společně. A už jsme se ocitli Na Tokáni. Příroda míchala barvy i druhy stromů a tak jsme si dali v nedaleké restauraci polévku na zahřátí.

     Cestou na Vilémininu stěnu jsme si vylezli na všechna možná místa s vyhlídkou a fotili jak o závod. Bylo totiž ideální počasí na fotografování krajiny. Cesta byla prašná a stále do kopce a z kopce. Z Vilémininy stěny jsme uviděli další bod na trase Máriinu vyhlídku. No, chajda na kuří nožce vypadala bezpečněji. Škoda jen, že až poté co jsme se tam dostali, zjistili jsme, že vchod do dřevěného altánu je uzavřen. I tak jsme byli ve správný čas na správném místě. Dechberoucí scenérie nás zde uvěznily téměř půl hodiny.

     Jetřichovice byly na dohled, a nás čekalo dlouhé a únavné klesání do údolí. K velké radosti jednoho z nás, potkali jsme i 3 (slovy tři) psy. Jednoho klidného, druhého agresivního a třetího uslintaného. Když už jsme se doplazili až dolů, vypadali jsme jek švédové po prohrané bitvě. Unaveni, ale nadmíru spokojeni s úlovky jsme rovnou na večeři do restaurace Dřevák, kde nás potěšili výbornou kuchyní.

     Byl tu další den, den odjezdu. V plánu jsme měli Kutnou horu. Jó, i tam bylo krásně. Všechno jsme viděli, naobědvali se a jeli domů. Kdybychom měli jedním slovem říci, jaký tento prodloužený fotovíkend byl, řekli bychom: VYDAŘENÝ.

Petr, Luďa a celá naše parta, tím myslím Drahoš a jedna z nás.