Středa 3. Července. Na parkovišti u Centrumu se sjíždí členové výpravy do hor. Čeká na nás dlouhá cesta do Veľké Lomnice. První zastávku jsme naplánovali na hraničním přechodu v Starém Hrozénkově. Tam se k nám připojili další členové výpravy.

     Krátce po obědě, jsme dorazili do cíle naší cesty. Nejprve jsme si prošli obec, abychom nasáli horskou atmosféru. Po ubytování v krásném penzionu s výhledem na vrcholky Tater, jsme odpočívali na zahradě pod pergolou, u bazénu, hned vedle grilu, na pohodlných polohovacích křeslech. Až slunce zašlo a teplota klesla, přesunuli jsme se do Penzionu a při válečné poradě, jsme stanovili plán druhého dne.

     Ráno nás přivítalo sluníčko a my vyrazili do Tatranské Lomnice a dál pokračovali lanovkou až na Lomnické pleso. A protože byl na Lomnický štít pouze jeden lístek a to až na půl sedmou večer, vydali jsme se další lanovkou na Lomnické sedlo. Čekal nás nádherný výhled do všech stran a i počasí nám přálo, takže jsme zde strávili velmi dlouhou dobu.  Po návratu na pleso, jsme se vydali, už konečně i pěšky, na Velkou Svišťovku. Pravda, cesta to byla náročná a postupně ubývalo i členů výpravy až najednou jsme zjistili, že jsme na vrcholu pouze tři. Toto naše vyvrcholení na dvoutisícovce, nepřineslo kamzíky (viz ilustrační foto z minulých výprav) jak jsme doufali, ale o to krásnější byly výhledy do údolí Zeleného plesa. Po návratu na parkoviště, jsme zjistili, že u jednoho vozu, bylo celý den otevřené okénko. Naštěstí jsme si toho všimli pouze my. Cestou domu jsme se zastavili na večeři v Kolibě a pak nás čekal zasloužený odpočinek na luxusní zahradě a večerní promítání v Penzionu. Po krátké poradě před večerkou jsme stanovili cíl druhého dne Starý Smokovec.

     Další den nás čekala cesta pozemní lanovkou na Hrebienok. Odtud jsme pokračovali k Bielovodským vodopádům. Měli jsme štěstí že byl letos dostatek vody a tak jsme měli co fotit. Postupně, proti proudu, jsme se přibližovali k Reinerově útuľně. Tady jsme posvačili a kdo chtěl, šel k Velkému vodopádu a ostatní se vydali druhou cestou zpět na Hrebienok. Nelze však opomenout zmínit příhodu jak z ladovských pohádek, která se stala přímo naší výpravě. Mezi turisty se vydala místní, chytrá a velmi prohnaná liška Eliška. Jen tak očuchávala batohy až v tu, najednou, v nestřeženém okamžiku, čmuchla k batohu našeho kamaráda a velmi rychle se chopila igelitky s jídlem a pelášila do houští. Pravda, našli se i kamarádi z řad polských turistů, kteří neváhali po igelitce skočit, bohužel hbitým  úhybným manévrem liška prošla bez úhony. A tak nezbylo než se najíst v restauraci.

     Když jsme se vrátili do Smokovce, zašli jsme si do místní vyhlášené cukrárny a doplnili energii na další cestu. Ta vedla na Štrbské pleso. Hned po příjezdu jsme si celé jezero obešli dokola a fotili co se nám do fotoaparátů vlezlo. Malá dešťová přeháňka nám vůbec nevadila. V nohách už jsme nějaký ten kilometr měli a tak jsme se vydali zpět na základnu. Zde následoval zase náš oblíbený program, a spát jsme šli až pozdě večer. Ráno nás čekal Spišský hrad.

     Je sobota. Poslední den před odjezdem. Vyrážíme směle ku hradu velikému, jenž nás již z dáli zdravil svými zdmi. Komentovaná prohlídka byla spíše dobrým zpestřením, než ponaučením, ale o to víc jsme se mohli věnovat focení hradu. Pravda, někteří objevilo kouzlo hradních lehátek a spočinuli zde téměř po celou dobu čekání na ty, kteří fotografovali. I někteří fotografové po krátké době podlehli tomuto kouzlu a neustále opomínali nás ostatní, abychom už šli. Nedali jsme se a fotili co to šlo.

     S hradem za zády, vydali jsme se ke Spišské Kapitule, která je v nedaleké obci Spišské Podhradie. Opět jsme měli štěstí a dostali se do katedrály na prohlídku těsně před svatebním obřadem. Venku jsme si obhlídli pár kapliček, rozesetých v malebné krajině na Spiši. Už už jsme nasedali do auta, když v tom jsme si asi 30m daleko všimli malých, plachých syslů. No, na dalších pár minut bylo co dělat. Ještě nás čekal oběd a pak odjezd zpět na Penzion.

     A tohle si nechali někteří ujít, když se sami rozhodli dosáhnout vyvrcholení na Prednom Solisku. Budiž jim tedy sláva věčná, že tuto dvoutisícovku zdolali do 1700m lanovkou a zbytek, i bez použití kyslíku, dolezli a udělali vrcholové foto.

     Poslední den jsme si sbalili věci a cestou se stavili za Liptovským Mikulášem na Salaši Krajinka, kde jsme utratili poslední Eura za výtečné buchty a ovčí sýry. Pak jsme jeli v koloně až za Žilinu a dál už rychle k domovu.