A je to tady. Po dlouhých dvou letech, jsme se konečně dočkali. Vyrazili jsme opět do Karlové Studánky. I tentokrát nám přálo počasí a na cestu svítilo sluníčko. Cestou jsme potkali jednu velkou dopravní nehodu, ale jinak bylo vše, jak má být.

Po příjezdu a ubytování v našem oblíbeném penzionu U Došků, jsme si zašli na oběd do Hotelu Džbán. A protože bylo nádherné počasí, naplánovali jsme si výšlap po lázeňském okruhu kolem Karlovi Studánky. Kopec to byl věru značný, ale to nás nemohlo zastavit. Musím však přiznat, že nás malinko zpomalil. Odměnou nám byl nádherný výhled.

Dál jsme pokračovali směrem na Hvězdu a cestou fotili co šlo. Zde ale naše putování nekončilo, další cíl byla Bílá Opava. Jakmile se na nás sneslo šero a začalo sněžit, šli jsme zpět do penzionu. Na první den toho bylo až až.

Na páteční ráno jsme si naplánovali výšlap na sněžnicích. Bylo tedy třeba, jet někam, kde bude sněhu ještě víc. A tak jsme zvolili Dlouhé Stráně. Zejména nás lákaly nádherné panoramatické výhledy do všech stran. Autem jsme jeli do Koutů nad Desnou. Odtud pak lanovkou na Medvědí Horu.

To byl začátek našeho pátečního dobrodružství. Pomaloučku se na nás z vrcholu snášela mlha a my stále doufali, že nad ní bude krásně. Tak si jen tak šlapeme do kopce, pak chvíli odpočíváme, pak zase šlapeme, pak chvíli odpočíváme, potom chvíli šlapeme a pak odpočíváme a zase chvíli šlapeme…. Lidi zlatí, ono to bylo pořád do kopce, počasí čím dál tím horší a nemělo to konce. Vítr byl stále silnější a navíc začal sfoukávat ledové krystalky, které se neomylně zapichovali do nekrytých části našich mužných těl. Brrrrr, ještě teď mě to štípe pod očima. A světe div se, vrcholu jsme nedosáhli. Dělil nás pouhý krůček ( tedy kroků 8) od sfouknutí do údolí. No, ani ta vyhlídka nic moc. Spíše tedy nic, než moc. Ještě že dolů to šlapalo skoro samo. Nakonec jsme byli rádi, že jsme se vrátili zpět mezi lidi a k lanovce, která nás odvezla dolů k autu. Oklepali jsme ze sebe plotny ledu a jeli zpět. Už byl čas, dát si pořádnou večeři.

V sobotu jsme vstávali do čerstvě zasněžené krajiny. Přes noc napadlo několik, asi 15 cm nového prašanu. No prostě pohádka. Chvíli ještě svítilo sluníčko a tak jsme se rozhodli, projít spodní cestou údolí Bílé Opavy. Drahoš, protože nechtěl zažít opět to co včera, kdy jsme ho jakože my dva, já a Luďa, zdržovali, vydal se na cestu sám, asi tak o 20 minut dřív. No a my, lang sam, jsme šli v jeho stopách.

Čekalo nás nádherné počasí, od sluníčka až po husté sněžení. Silný vítr strhával sněhové čepice ze stromů. Cesta byla naprosto okouzlující. Šli jsme hlubokým sněhem, překročili devatero řek a vylezli devatero kopců, až jsme dorazili ke zmrzlému vodopádu. Jó, a to jsem přeskočil, ještě před tím jsme se potkali s dvojicí (otužilců), jenž nás nabádala, abychom i my, použili stejné zimní vybavení, jako oni. Kraťasy a batoh. Na to jsme jim ovšem neskočili a dál se hřáli ve svých teplých bundách.

No a zpět k vodopádu, tedy spíše ledopádu. Tak ten tedy byl. Škoda jen, že vám nemůžeme zprostředkovat tu nádheru. Fotka je poloviční zážitek. O Velkém vodopádu nemluvě. Horní, tedy zimní cestou jsme se vrátili zpět do Karlovi Studánky. Jen co jsme zalezli, venku se rozpoutala sněhová vánice. A nám bylo fajn.

Poslední den bývá vždy poněkud smutnější, Musíme opustit tuto nádheru a vrátit se opět domu. Navíc byl tak silný vítr, že vypadl proud v celé Studánce. Nabrali jsme ještě vodu od pramene a vydali se na cestu. Vzali jsme to pře Sovinec. Sněhu tam ale moc nebylo a navíc trochu pršelo. Co by to bylo za výjezd, kdybychom se nestavili na Svatém Kopečku. Chtěli jsme si vyfotit panorama Olomouce, jenže vítr byl tak silný, že se o něj dalo opřít. Alespoň jsme si zde dali oběd a pokračovali v cestě domů. A příští rok, touhle dobou, se těšíme na další nová dobrodružství.