Jak jsme si užili podzim

 V pátek v časných ranních hodinách jsme vyjeli směr Hřensko do obce Jetřichovice v národním parku České Švýcarsko s nadějí, že si užijeme pár dní v přírodě. I když celý pátek bylo mlhavo a pošmourno v autě byla skvělá nálada. Zvláště, když po dvou hodinách jízdy jsme zastavili v cukrárně. Chlebíčky a zákusky byly tím pravým, co jsme potřebovali.

 Cesta dál ubíhala zvesela a než jsme se nadáli projížděli jsme obcí Dolní Chřibská kde nás oslovila reklama na rodinný penzion s domácí kuchyní. Opravdu jejich žebírka na medu byla prostě skvělá. I další sladkosti lákaly, ale nám ještě zbývalo pár kilometrů a tak jsme raději vyjeli. Silnice se čím dál tím víc klikatila podél potoka a náhle jsme vjížděli do cíle naší cesty. Najít náš penzion už byla hračka. V první chvíli nás zarazila cedulka na dveřích restaurace - ZAVŘENO. Naštěstí to platilo jen pro kolemjdoucí a ne pro ubytované. Bylo vidět, že v místním kraji již pomalu končí hlavní turistická sezona a místní se chystají na zimu.

 Po ubytování jsme měli ještě dost času do večeře, a tak jsme se rozhodli, že se půjdeme trochu 

vyvětrat a protáhnout si těla po dlouhé cestě. I když počasí nám stále nepřálo, vzali jsme fotoaparáty a hurá objevovat okolí. Kolem penzionu vedla turistická značka k Dolskému mlýnu (např. pohádka Peklo s princeznou), a tak jsme se po ní vydali. Cestou jsme samozřejmě fotili, ale bez sluníčka to není ono. Za necelou hodinku jsme byli na místě, všechno jsme prolezli, nafotili a co dál? Turistický ukazatel nás nabádal zajít si na vyhlídku na Růžovém vrchu. Samozřejmě, že vyhlídka nemůže být v údolí a tak někteří neznalí poměrů záhy zjistili, že musí do kopce a dost prudkého, ale zvládli jsme to. Vyhlídka byla opravdu pěkná a dokonce s lavičkou.

 Cesta zpátky už byla jen radost. Příjemně unaveni jsme šli spát s přáním lepšího počasí. A opravdu, když si něco moc přejete, většinou se to splní. Ráno již v šest hodin nás Drahoš budil se

slovy, že je jasno a určitě bude svítit sluníčko. Tak honem, musíme ho přivítat. Nejblíže byla Mariina vyhlídka. Na mapě to byly 3 km, to bude hračka. Cesta na tuto vyhlídku byla po ránu na probuzení to pravé. Do kopce a zase do kopce a dál jen po schodech, a když skončily schody tak po žebříku. Ta námaha stála za to. Pozdravili jsme se s asi patnácti dalšími fotografy a pak už bylo slyšet jen cvakání spouští.

 Při snídani jsme vybírali nejsnadnější cestu mezi pískovcové skály. (Jen né do kopce). Volba padla na cyklotrasu, ta přece nemůže být pořád jenom do prudkého kopce. Naštěstí jsme měli mapu, a tak jsme procházeli celou oblastí po žluté, zelené, modré, červené. Tak jak jsme pozvolna stoupali mírně do kopce, tak se pozvolna probouzelo 

slunce a začalo svítit i do údolí a nám se ukazovala ta krása, kvůli které jsme sem přijeli. Šli jsme kolem pískovcových skal, lesem, který měl všechny barvy, které oko dokáže rozeznat. Modrá obloha, barevné listí, nádherné vyhlídky a tak jsme na jedné zůstali na chvíli sedět a snažili si tu krásu uchovat v mysli.

 Při cestě zpátky jsme se zastavili v penzionu Švýcarský dvůr na pozdní oběd. Přece člověk se musí trošku posilnit před večeří. Opravdu někteří to pojali svým způsobem, vepřová se zelím a se sedmi a k tomu dvě palačinky se šlehačkou. Když jsme přišli na náš penzion již se smrákalo a my jsme byli krásně unavení a plní té krásné přírody.

 Bohužel ráno jsme se již museli vydat k domovu, ale přece jen jsme si ještě udělali malou zastávku u světově uznávaných čedičových varhan (pohádka Pyšná princezna) u Kamenického Šenova a

přes Žďár nad Sázavou domů. Jenomže to už bylo kolem druhé hodiny a my jsme ještě nejedli a tak jsme zajeli do Doubravníku na pořádný oběd. Protože sluníčko stále ještě hřálo, šli jsme si udělat pár záběrů, abychom věděli kam v květnu vyrazit fotit. Celou cestu domů jsme plánovali kam v zimě, kam v létě, kam na podzim, kam, kam, kam.

Luděk Litoborský