Léto se schovalo za mlhu a sychravé počasí. O své slovo se pomaloučku začal hlásit podzim a s ním jeho nejkrásnější období plné pestrých barev. Nedalo nám to, a tak jsme vyrazili do kopců kolem Doubravníku.

     Náš sváteční příjezd 28. října byl opravdu mlžný a východu slunce jsme se nedočkali. Nicméně jsme si mohli čekání skrátit povídáním nebo focením detailů pavučin, které nám toto nevlídné počasí připravilo. Sjeli jsme dolů z kopce a po cestě se zastavili v obci Černvír podívat na 300 let starý dřevěný krytý most přes řeku Svratku. Měli jsme totiž domluveného na celý víkend toho nejlepšího průvodce, bratra našeho člena Luďka, pana Litoborského který bydlí v Doubravníku. A tak se není čemu divit, když nás cesta zavedla dále do místní fary, která se nyní rekonstruuje. I tak jsme v ní našli inspiraci k focení. Byl konečně čas jít na oběd, mimochodem byl vynikající, a poté jsme se ubytovali v penzionu hned za kostelem. Každý po svém jsme nabírali sílu na další program.

     Odpolední počasí se umoudřilo a my se vydali ke splavu. Příjemným zpestřením byly jabloně, které nám sem tam nabízely zapomenutá jablka. A tak jsme si je s chutí snědli. U vody bylo krásně. Zasněná romantická krajina s protékající dravou vodou byla přesně tím, co v nás nastartovalo tik v ukazováčku a spouště cvakali jedna přes druhou. A protože slunce popošlo blíže k obzoru, bylo na čase opustit řeku a jít dál. Naše cesta vedla na Záhumí (450m). Pravda, převýšení značné, ale nikam jsme se nehnali, tak to zvládli všichni bravůrně. I ta poslední členka přišla včas, ještě než slunce zapadlo. Ale to jsem předběhl, tak rychle zpět k cestě do kopce. A proč se vracím k cestě? Sám si odpovím. Cesta přinesla zážitky, na které by se nemělo zapomínat. Prvním z nich bylo Aú!?!

     Ano, byl to výkřik do ticha jenž prorazil bariéru podzimního listí a my nevěděli, co to znamenalo, to jsme se dozvěděli až později. Mezitím jsme dál šplhali do kopce po značené turistické cestě a v tom se před námi otevřel výhled na louku plnou bílých fleků. Co to je? To jsou houby, řekl kdosi. Doopravdy? Ano, jsou to bedle. A opravdu. Při bližším ohledání jsme si museli přiznat, že houby se již nesbírají v lese, ale na louce. Po ní totiž chodili, a to značně rychle, lidé kteří je sbírali do košů. Sluníčko opět vykoklo z mraků a my jsme si vyfotili krásné panorama na Doubravník i jeho okolí. V posledním slunci jsme ještě chvíli poseděli a popovídali si a pak zase zpět dolů, do tepla. Máte pravdu, něco jsem zde ještě nevysvětlil. Právě nyní byla chvíle, dozvědět se, co to bylo za výkřik. Kde bych jenom... a už vím. Okolo Doubravníku je mnoho pastvin pro různá hospodářská zvířata. V minulosti se stávalo, že se rozeběhla a pak se musela nahánět zpět. Aby se tomu zabránilo, přišla moderní doba s novým typem ohrad, lepe ohradníků. Elektrických. A protože ne vždy bylo z cesty pěkně vidět, bylo nutné vstoupit za tyto ohradníky a tak se stalo, že jeden z nás při překračování mírně zavadil o drát a už se ozvalo jen to již zmíňované zaúpění. No, musím dodat, že na funkci rostlináře to nemělo vliv.:o)

     Z toho všeho běhání na čerstvém vzduchu už nám dost vyhládlo a tak bylo více než jasné, co nás čeká dál. Byla to večeře v té nejlepší místní restauraci pana Sedláčka. Samozřejmě k pytí bylo místní čepované pivo Doubravník. A tak když přišel večer a my měli plné břuchy, přišla únava z celodenního putování a ranního vstávání, že z plánovaného posezení u vínka sešlo a my šli spát.

     V sobotu nás čekalo brzké vstávání, abychom si zopakovali focení východu slunce. Tentokrát nebyla mlha a tak jsme vyrazli na vyhlídku k obci Husle (480m). Než se objevilo sluníčko, připravili jsme se a čekali. A přitom čekání jsme malinko zmokli a Luděk našel dvě velké bedle. Výhled to byl nádherný a krajina čarovala barvami. A když vyšlo slunce, tak už jen cvakali spouště a objektivy měnily své stanoviště. Na protějším kopci se totiž rozzářila kaple nad Doubravníkem, která je na kopci Bozinka (448m)

     Byl čas vrátit se zpět na snídani a přivítat ty členy, kteří se k nám přidali až tento den. S nimi jsme prošli farní zahradu, okolí kostela a prohlédli si kostel uvnitř. Potom jsme všichni vyrazili do obce Sejřek, zde nás čekala vycházka podzimní krajinou, korunovaná nádherným a nezapomenutelným výhledem na hrad Pernštejn. Z této strany je téměř neznámý. Po cestě zpět jsme se zastavili ještě jednou v obci Černvír a prohlédli si místní původně románský kostel. A že se blížil západ slunce, jelo se opět do kopce, tedy do obce Křížovice. Auta jsme nechali u Galerie Z ruky, kde jsme si povinně všichni prošli branou můz. Kolem nejkrásnější vyhlídky, což byla židle na stromě, jsme přišly až na nejvyšší bod kopce Vinohrad (529m) a každý po svém fotili panorama v zapadajícím slunci.

     Dalším, již večerním programem, byla beseda s místními občany a letitým zkušeným fotografem. Přišla nás pozdravit také paní starostka Doubravníku. A protože to byl dlouhý den, šli jsme brzy spát.

     V neděli ráno jsme se vydali na fotografování hradu Pernštejn. Vyrazli jsme z obce Smrček (500m), na vyhlídku Maria Laube (450m), kde se nám naskytl nádherný pohled na hrad (420m). Vydrželi jsme zde čekat na slunce zhruba hodinu a půl, ale štěstí nám nepřálo, tak jsme šli okolo hradu dolů. Poslední snídaně a odjezd směr domov.

     Prožili jsme chvíle na víkendové akci fotoklubu, která nám přinesla další společné zážitky a mnoho krásných fotografií. Kdo nebyl, může jen závidět nádheru, kterou nás přivítala podzimní krajina v okolí Doubravníku.
    

Už nyní se těšíme na příští akci našeho fotoklubu.