Rok s rokem se sešel a fotoklub opět vyrazil na členskou „víkendovku“. Tentokrát se cílem naší cesty stala Pálava, přesněji Brod nad Dyjí. Malebný kraj, plný nevšedních přírodních i kulturních scenerií a k tomu bezpočet vinných sklípků, vábících pocestné k návštěvě.

     Jak už to tak bývá, sjížděli jsme se porůznu každý tak, jak mohl. Někdo přijel jen na jeden den, jiní si užili celý víkend.  Seznámit se s místem pobytu a jeho nejbližším okolím, bylo nezbytné pro další naše přežití. Zjistili jsme, kde je obchod, kde jsou vinné sklípky a vrátili se zpět obtěžkáni právě připravovaným burčákem, neboť v této oblasti se schylovalo k vinobraní. No, nutno dodat, že večer u táboráku bylo dost živo. Ale ne tak jak si myslíte, vždyť nás čekala sobota a brzké vstávání. Chtěli jsme fotit při východu slunce a k tomu jsou potřeba všechny smysly.

     Sobotní ráno však bylo vůči našemu přání málo štědré. Zatažená šedá obloha dávala tušit, že z východu nebude nic. Ale ráno den nekončí. Poté co dorazili všichni další ohlášení členové fotoklubu, vyrazilo se na focení do kopců. Nejprve auty do Dolních Věstonic, pak po červené a pěkně po svých, přímo na první zříceninu v dohledu Dívčí hrady. Po cestě jsme sice houby našli, ale vyfotit je, to se podařilo jen některým z nás. Ostatní začali své karty plnit až okouzlujícím výhledem do krajiny. Torzo gotického hradu ze 13.století, jenž se majestátně tyčí na nejvyšším vrcholu Pálavy, dostalo svou podobu zejména díky třicetileté válce, kdy ho dobili a vyplenili Švédové. Tehdy původně královský hrad vlastnili Ditrichštejnové, kteří jej získali od Lichtenštejnů v roce 1575. Když už jsme se dostatečně vyřádili na zřícenině, bylo zapotřebí zvednout kotvy a jít, jak se tak říká, o dům dál. Přesněji, na Sirotčí hrádek. Jenže cesta po hřebenech nám přinesla nejeden pěkný výhled či motiv vhodný k fotografování a tak to naše putování, ubíhalo jen zvolna a my si mohli dostatečně užít všechnu tuto krásu.

     Koukám, že jsem se nadechl k románu, jenže kdo by to pak četl. Tak jen ve zkratce. Na Sirotčím hrádku jsme mnozí byli poprvé a mohu říci, že velkým překvapením bylo fotbalové hřiště v jeho těsné blízkosti. Přestože je civilizace tak blízko, je hrádek velmi zpustlý. Jde o zříceninu skalního hradu z přelomu 13. a 14. století a svou dnešní podobu získal již v 16. století. Váže se sem také jedna templářská pověst o rytíři Čičosovi, ale tento příběh už si najděte sami. Vrátili jsme se na naši základnu značně unaveni, zejména nohy si prošli své, ale stálo to za to. A tak jsme se těšili na večerní promítání fotek při táboráku.

     V neděli nás po snídani a představení nových knižních titulů v klubové i členské knihovničce, čekal výlet do Mikulova. Prošli jsme si památky a vyfotili to, co nám padlo do oka. Jak se začalo stmívat, tak nás čekala už jen cesta domů. Byl to nádherný víkend, který jsme společně prožili a potvrdili si, že stále umíme jít kupředu, stále se umíme přehoupnout o něco víš, než jsou naše hranice a také, že se můžeme spolehnout jeden na druhého, je-li tomu třeba.

 Petr Kudláček